RECENZE: Konec stříbrného věku – aneb likvidace důchodců po japonsku
Nejnovější kniha Jasutaky Cucuie se týká aktuálního problému stárnutí populace. Japonský spisovatel se s ním vypořádává po svém, nechává důchodce mezi sebou bojovat na život a na smrt. V kousavé satiře babičky odhazují francouzské hole a berou do ruky pistole. Zabíjejí se všichni, manželé i celoživotní přátelé. A vyhrát může jenom jeden!
Stárnutí populace není v Japonsku problémem posledních let, nýbrž fenoménem několika desetiletí. V jedné z nejrozvinutějších zemí světa stoupá délka života, klesá porodnost a podíl populace starší 65 let je asi 20%. Podle prognóz by v neproduktivním věku mohla být do roku 2055 až polovina obyvatel ostrovní země. Vláda je tedy nucena učinit opatření, aby zabránila ekonomickému kolapsu.
V Cucuiově vizi vláda rozdělila zemi na oblasti, jejichž obyvatelé starší sedmdesáti let se proti sobě postaví v bitvě na život a na smrt. Nesmí ale útočit na civilisty, kteří mají zase zakázáno stařečkům bránit v zabíjení ostatních důchodců. Hned úvodní scéna si bere na paškál japonskou zdvořilost, když Takako vyprovází z bytu „starého pána“ Kikučiróa, který právě zabil jejího tchána a svého dobrého přítele Čúzóa, ještě mu děkuje za to, že se obtěžoval a přišel.
Kniha je plná podobně bizarních scén. Jeden z dědů se například přistihne, že má při zabíjení poprvé za dvacet let erekci. Starý kněz při bohoslužbě říká věřícím, že se musí řídit přikázáním nezabiješ, což vylučuje i sebevraždu. On je ale podle svých slov ten, kdo by měl jako služebník boží zůstat naživu. Staří lidé čelící všudypřítomné smrti v románu odhazují masku a stávají se z nich chladnokrevné vraždící bytosti ovládané pudem sebezáchovy.
Možná právě proto není jednoduché s některou z postav sympatizovat a přát vítězství právě jí. Spisovatel nikomu nenadržuje a nechává čtenáře, aby si udělali vlastní obrázek na někdy až groteskní počínání dědů a babiček. Jeho pohled je při tom chladný a připomíná objektiv televizní kamery, která krouží jako sup kolem bitevní zóny a přináší neustále nové informace o průběhu bitev.
Někomu možná předešlé řádky připomenou japonský film Battle Royale, ve kterém se mezi sebou vraždí středoškoláci. Cucui inspiraci nepopírá, ale zasazuje ji přímo do svého fikčního světa. Hlavní postava, již zmiňovaný Kuičiró Utani, podle soubojů školní mládeže soudí, že nejdřív se slabší spiknou proti favoritům na vítězství, za něhož se také považuje. Sám si k sobě pozve svého kamaráda, vítěze jedné z předešlých bitev, kterému se zabíjení natolik zalíbilo, že dává znovu všanc svůj život.
V každém z okrsků má bitva odlišný průběh. V omezeném prostoru domova důchodců je po všem během tří dnů. Jinde se naopak zabíjí pomalu a úředníci musí starce popohánět. Pokud přežije víc jak jeden účastník, budou popraveni všichni. Paradoxem je, že ačkoliv byl program zabíjení důchodců spuštěn kvůli ekonomické úlevě, jsou zahrnuti i soběstační lidé z venkova. A všichni účastníci se systému odevzdaně podvolují, nikoho nenapadne, že by se vzbouřil, ačkoliv nejhorším trestem by mohla být smrt.
Stříbrný věk tématem vzdáleně připomíná Dlouhý pochod od Stevena Kinga, kde sto mladíků vyráží na pochod, který skončí, až zůstane naživu jenom jeden z nich. Tsutsuiův román však postrádá Kingovo napětí a je spíš groteskou, u které bude čtenář občas znechucen morbidními scénami a jindy se bude smát, až se osmdesátiletá babička bude snažit svést svého vrstevníka, aby si zachránila život. Možná si ale až pak uvědomí, že bychom se ke starším lidem mohli chovat lépe, protože jednou se jimi staneme také.
Konec stříbrného věku je druhým románem japonského autora přeloženým do češtiny. Před lety u nás vyšly také dvě jeho povídky, které však budou známy asi jen milovníkům sci-fi literatury. Fandové anime budou znát filmy Dívka, která skáče v čase a Paprika, které jsou založeny na jeho románech. Překladatelce Anně Křivánkové však patří můj plus bod za to, že si vybrala dílo ne tolik známé, o to však aktuálnější. A možná ji k tomu vedlo právě nechvalně známé předvolební video Mádlem a Issovou.
Comments